Naturalismus (literatura)

Naturalismus (z latinského natura, příroda) je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu (alespoň takovou, jaká je v očích naturalistů). Vznikl v 70. letech 19. století ve Francii z klasického realismu. Za jeho tvůrce bývá označován Émile Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. Guy de Maupassant, Gustave Flaubert a Alphonse Daudet.

Naturalistické spisovatele láká pesimismus – lidská bída, smrt i stáří. Tematicky se zaměřují na podmínky lidské existence v urbanizované, vědecko-průmyslové civilizaci.^[1] Podle nich není dobré vytvářet realitu ze snů, vyšší cíle jsou pro ně jen klamnou iluzí.^[zdroj?] Jako lepší způsob bytí berou uvědomění pravé reality.^[zdroj?] Naturalismus klade velký důraz na detailní popis prostředí i situací (například detailní líčení deliria v Zabijákovi) a na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus zobrazuje něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko). Hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené. Mohou trpět fyzickou nebo psychickou narušeností.^[zdroj?] Naturalisté se snaží o exaktní zobrazení předmětu pozorování, odmítají stylizaci. ^[1]

Základy naturalismu se objevují u Gustava Flauberta, první formulace v předmluvě k románu Germinie Lacerteux (Germinie Lacerteuxová, 1864) od bratří Goncourtů. Émile Zola jej rozvinul jako literárně-estetický program. Teoreticky jej zpracoval v knize Le roman expérimental (Experimentální román, 1880), teorii se pokusil uvést v praxi v románovém cyklu, literárním experimentu Les Rougon-Macquart (Rougonové-Macquartové, 1871–1893). Zola vycházel z teorie prostředí Hippolyta Taina spočívající v tom, že lidé jsou determinováni rasou, prostředím a dobou. Umělec volí tedy pouze postavy a syžet, umělcovo vědomí zastupuje měřící aparaturu. ^[1]

Původní filozofický význam slova naturalista odkazoval k inspiraci empiricky orientovanou přírodovědou. Naturalismus souvisí s determinismem. Ten vylučuje úlohu vůle, nebo výchovy člověka na svůj osud. Člověk je předurčen prostředím a vrozenými vlastnostmi (jsou dědičné).

Naturalistické romány se vyznačují odlidštěním. Autor nevstupuje ani nezasahuje do děje. Nechává vyvíjet události přesně tak, jak by se přirozeně udály. Cílem je obnažit člověka ve fyziologické podstatě (jako bytost řídící se pudy – ne mozkem).